Jedno velké přání - Milosrdné lži a tiché pravdy

79. KAPITOLA – MILOSRDNÉ LŽI A TICHÉ PRAVDY

Dvě ženy se přemístily do tmavé ušmudlané místnosti bez oken. Jedna z nich mávla hůlkou a nad nimi se rozsvítilo světlo.
Z místnosti vedly čtvery dveře, každá zeď měla jedny. Troje z nich vlastnily hnědošedou barvu, ty zbylé ji měly tmavě hnědou, protože jsou takříkajíc dveřmi vchodovými. Naproti nim u zdi odpočíval nízký stolek na odkládání třeba klíčů, vybavený několika prázdnými šuplíky. Těsně vedle něj, skoro by se člověk mohl bát, že se o něj otřou při otevírání, trčely ve zdi již několikrát zmíněné jedny ze dveří, tyto však vedly do kuchyně.
Pokud správně počítám, zbývají ještě dvoje, které zaručeně také někam musí vést. Ty vpravo do malého čtvercového pokoje s jedním oknem, vybaveného postelí a nočním stolkem bílé oprýskané barvy. Poslední vedou do koupelny.
V pravém rohu místnosti, tedy vedle vchodu do kuchyně stojí metr a půl vysoká lampa se zašpiněným stínidlem. Původně bylo sněhově bílé. Bejvávalo…
„Já vím, není to nic moc, ale žádný jiný byt není k mání,“ pravila Veronica hledíc na zažloutlé zdi. „Co se jít podívat do kuchyně?“ navrhla. „Věř mi, že tam to vypadá mnohem lépe!“
„Dobrý nápad.“
Kuchyně byla oproti předsíni překvapivě světlá. Pískové linoleum mělo stejnou barvu jako tapeta na zdech, avšak chybělo mu to květované vzorování.
První, co Tereza uviděla po vstupu, byla dvě okna a mezi nimi lednička. Místnost je spíše delší než širší.
„Tak to je největší místnost v bytě,“ usmála se Veronica a usedla na jednu ze tří židlí ke kulatému stolu.
„Největší?“ podivila se Caisová. Stačila udělat pět dlouhých kroků ode dveří a už se mačkala u linky barvy přezrálých citrónů, jež byla uprostřed rozdělena sporákem. „Tak to chci vidět můj pokoj!“
Veronica ukázala na dveře, ke kterým Tereza stála zády. „Tak ho běž omrknout, já tu posedím…“
Vešla do vedlejší místnosti, kde ze stěn zářila špinavě olivová barva a na zemi se poflakoval prošlapaný tmavě zelený koberec. Ze dvou oken na něj svítila trocha toho denního světla.
Zařízení také nebylo zrovna přepychové. Po pravé straně měla oprýskaný prádelník, za ním nemohla vidět noční stolek, jež byl znamením pro nacházející se postel se světlými madracemi. Naproti dveřím pod jedním z oken se vyhříval stůl tmavější hnědé. Nejnověji působila židle, ta se předváděla nedaleko stolu.
„Já vím, nábytek není nic moc, ale s pomocí pár jednoduchých kouzel to tady bude vypadat k zulíbání,“ zakřičela za ní Veronica stále sedící v kuchyni u kulatého stolu.
„Neříkala jsi, že jsou tu dva pokoje?“ zeptala se budoucí majitelka bytu a přešla zpět do kuchyně.
„Jistě, ukážu ti ho,“ zvedla se a vedla Terezu přes předsíň k jedněm z neprozkoumaných dveří. Otevřela je a Tereze se naskytl pohled na maličkatou místnůstku v podobě čtverce. Postel začínala a končila na stejném místě – u zdi.
„Stačí udělat dva kroky a přejdu celou místnost,“ povzdechla si Caisová.
„Nevyhovuje? Klidně se můžu podívat i po jiném, ale nevím, jak dlouho by to trvalo. Jestli můžu říct svůj názor, tak si ho vem, protože jsi sama a tenhle byt ti určitě bude stačit. Navíc, tuhle místnost můžeš nechat pro hosty.“
„Hosty?“
„Dobře, tak hosta ještě k tomu dost skromného…“
„Ale jo, já to beru,“ rozhodla se téměř okamžitě. „Chci byt a tenhle mi vážně bude stačit…“
„Bezvadný! A půjdeme teda na to kafe?“

Po práci (A dost namáhavé, protože si nějací vtipálci vzali na mušku jednu z nejvyhlášenějších mudlovských restaurací, kde oživily pánve, hrnce, nože a další kuchyňské náčiní, které si dělalo, co chtělo, tedy nejraději bezbranné mudly bouchalo po hlavě nebo v nestřežených chvíli na ně chrstlo rozpálený omastek či snad úmyslně řezalo do palců při krájení cibule. Tady se také poprvé střetla s několika úřady najednou – pro uplatňování kouzelnických zákonů, nepatřičné používání kouzel a s komisí pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv, která poslala nováčka ve svém oboru, takže si nevěděl rady. Naštěstí Tereza, zběhlá ve výmyslech, mu podala pomocnou ruku.) spěchala za slečnou Marshelode, aby jí oznámila, že se co nejdříve bude stěhovat.
„Ten tvůj zaměstnavatel ti našel byt?“
Šťastně přikývla. Konečně bude svým pánem. Žádná Zoe se jí nebude vyptávat na kotlík, hábity, galeony ani sovy – ty jí posílala především Lily. Pokaždé si vymyslela nějakou lež a ta malá naivní holčička ji sežrala i s navijákem. A konečně po dlouhých letech bude mít soukromí. Nikdo na ni nebude čekat s pohledem ulpěným na hodinkách, jak to že si dovolila přijít o pět minut později!
„Kde se nachází?“ vyzvídala slečna.
„East End. “
„Ale tam je hodně gangsterů! Je to jedna z nejchudších. A tím pádem nejnebezpečnějších částí. Londýna. Aspoň jsem to slyšela.“
„Tam kam se stěhuju, tak tam to tak rozhodně nevypadá, znáte přece Hackey, ne?“
„No, ovšem. Kdo by neznal? Ale dítě,“ vykřikla náhle. „Vždyť tam není pořádný přístup k metru! To je přeci značně nevýhodné!“
„To je sice pravda, ale já mám práci kousek od bytu,“ zalhala, aby se vyhnula dalšímu kázání. Jediné po čem toužila, bylo sbalení si kufru. Nechtěla poslouchat Marshelode…
„Neříkala jsi. Náhodou. Že pracuješ Square Mile?“
„No,“ protáhla Tereza. Nějak se do těch svých lží zamotala. „Oni tam mají taky pobočku, takže mě tam přeřadili kvůli tomu metru.“
„Vážně?“
„Čestně!“
„Tak dobře. Dobře. Kdy se tam přestěhuješ?“ zajímala se ředitelka.
„Ještě dnes!“ zvolala dychtivě Tereza.
„Dnes? Ale co nábytek? Zařízení bytu?“
„Už je zařízený. Leží ve druhém patře, kde jsou ještě dva sousedé, v kuchyni mám dvě okna a v nejmenší pokoji je modrý koberec. Ještě mám na něco odpovědět nebo je to všechno?“
„Díky za výčet. Všech detailů. Ale ono to není tak jednoduché. Jak si to barvíš. Musí se vyplnit papíry.“
„Tak to můžu udělat, i když už tam budu bydlet. Je mi osmnáct? Je! Takže se jdu zabalit a mizím. Zítra to příjdu všechno vyplnit. Zatím nashledanou!“ Tereza rázně vstala z křesla naproti slečně Marshelode.
„Jak si přeješ,“ zahučela a otočila se ke skříni, ze které vyndala skleničku a láhev whisky. Caisová se otočila a mířila ke dveřím. „Změnila jsi se,“ uslyšela zamumlat slečnu Marshelode, když za sebou zavírala.
Já vím, povzdechla si v duchu a utíkala si zabalit.
„Tak Zoe,“ pravila, když rozrazila dveře, „předávám ti tento pokoj, starej se o něj! Ještě dnes odcházím!“
„A neděláš si srandu?“
„Ne, koukej, jdu balit!“
To, co Zoe udělala, Terezu překvapovalo i několik dní poté, když na to vzpomínala, protože povětšinu rozhovorů se Zoe na ní byla ošklivá a strohá.
Ta maličká cácorka k ní přiběhla a se slzami v očích ji objala. „Viď, viď, že se na mě příjdeš podívat!“ prosila vzlykavě.
Tereza byla tak konsternovaná, že se nezmohla na slovo, a Zoe jenom tiskla sobě. Po chvíli však souhlasila a ještě navrhla, že by ji klidně mohla vzít i na zmrzlinu.
„Byl tu nějaký pán a hledal tě,“ ozvala se náhle, slzy v očích tomu nezabránily.
„Cože? Jaký pán?“ zajímala se Tereza okamžitě.
„Docela mladej a takovej pěknej. Nechal ti u mě balíček,“ prozradila Zoe a otočila se ke své skříni.
„Tak sem s ním!“ pobídla ji.
„No jo, dyť už ho hledám!“
Drzá opička podávala Tereze červeně zabalený balíček. Ta ho samou zvědavostí okamžitě otevřela. V krabici ležela ještě jedna menší, tentokrát převázaná stříbrnou stuhou. Pod ní se nacházela zapečetěná obálka. Nejprve zjistila její tajemství. Jakmile rozložila pergamen, poznala komu patří písmo.
Promiň, že jsem ti ho nepředal už dvanáctého, ale nějak jsem to nestihl, protože jsi mi zmizela z dohledu. S.B.
Měl jsem tě informovat o tom, že se dnes v deset hodin večer koná další schůze řádu, ale nezastihl jsem tě ani v práci, prý jsi byla v nějaké restauraci, musím ti zprávu o setkání předat takhle. Uvidíme se opět na tom samém místě jako prvně.
Při čtení se poslepu dobývala do zbývajícího tajemství. Když už nečetla, šlo jí to o mnoho lépe. Sundala víko a vykoukl na ní stříbrný náramek s malým T.
„Tamto byl tvůj kluk?“ zajímala se Zoe po spatření náramku.
„Kdepak, to je jen kamarád.“ Slovo kamarád vyslovila s bolestnou vzpomínkou na bradavickou Ošetřovnu.

Přemístila se do prázdného bytu. Těžký kufr dopadl na zašedlý koberec. Dotáhla jej do většího z pokojů. Stačilo párkrát máchnou hůlkou a hábity a mudlovské oblečení našly své místo v prádelníku. Pro knihy, kotlíky či pergameny tu prozatím nebyla žádná police, kam by se mohly umístit.
Přešla do kuchyně, kde nad kulatým stolem visely hodiny. Ukazovaly za deset minut devět. Měla tedy dostatek času, sjezd „těch dobrých“ se koná až za hodinu. Dostala tedy možnost, prohlédnout si více svůj nový příbytek. Z kuchyně zamířila do předsíně s připravenou hůlkou – s úmyslem rozsvítit…
Porozhlédla se špinavě a neútulně působící předsíní. Nejprve se zaměřila na lampu po levici. Nesvítila. Aha, chybí žárovka.
Chtěla si také prohlédnout ten nízký stolek, jestli jsou zásuvky použivatelné… Ale na stolku byl předmět, který si ze své první návštěvy nepamatovala. Nejspíš to bylo tím, že při její první návštěvě tato knížečka se vůbec nenalézala v tomto bytě. Byl k ní přiložen vzkaz.
Tuto příručku „Jak si zařídit útulný byt pomocí hůlky“ Vám posílá ministerstvo kouzel se srdečným pozdravem. Jsme rádi, že pracuje zrovna u nás!
Tereza byla příjemně překvapena. Vzala knížku menšího vzrůstu, zhasla v předsíni a přesunula se do kuchyně, kde za svitu jednoho skromného lustru začala s prohlídkou nikoli bytu ale knihy.

Úzkou knížku dočetla v deset deset; právě v čas. Spěšně pohlédla na hodiny a ty ji ujistily, že už by měla byt opustit a vydat se na schůzku Fénixova řádu.
Než odešla, poprvé svůj byt zabezpečila proti přemisťování, přesně tak, jak jí ta kniha radila. Doufala, že se povedlo. Uvědomila si také, že už ani ona se nebude moci smět do bytu přemisťovat. Poprvé byt opouští vchodovými dveřmi.
Někde by tu měly být klíče, pomyslela si a okamžitě zvolala: „Accio klíče!“ Vzduchem k ní přifrčely dva stříbrné nově vypadající klíče na kovovém kroužku.
Zamknula, rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že nikdo na chodbě není, a přemístila se před dveře bytu, kde se má konat schůze. Nebyla sama, kdo se ve zhruba stejný čas rozhodl, že je načase, dostavit se na schůzku.
„Na třídní sraz?“ ozvalo se za ní.
Tereza se lekla. Otočila se a velký kámen spadl z bušícího srdce. „Ahoj Dorcas!“ pozdravila svou bývalou spolužačku.
„Tak jdeme, ne?“ řekla a postrčila Terezu skrze dveře, sama jimi také prošla.
Byly to jedny z těch chytřejších dveří. Otevřít se nedaly. Projít jimi mohl jen člověk, kterému to povolil jejich majitel a majitelem nebyl nikdo jiný než Albus Percival Wulfic Brian Brumbál…

Samozřejmě se nedostavil každý člen Fénixova řádu. Nemohli, nestíhali, plnili své úkoly.
Schůze začala jako ty předchozí – probírali se možné scénáře, čehože chtějí Smrtijedi a Pán zla dosáhnout, jak toho chtějí dosáhnout, koho se jim podařilo obelstít, ovládat, získat na svou stranu. Nový přírůstkem do Voldemortovi armády byli Obři. Nebezpeční a velcí pánové hor s omezeným intelektem.
Probíraly se události posledních dnů. Frank, Alice, Sirius a James právě dokončily jednu z posledních a uspěchaných zkoušek na bystrozory. Nyní jimi jsou oficiálně.
Edgar Bones přinesl nové informace o zneužívání letaxové sítě a ilegálním připojení několika krbů.
Dorcas Loučková přišla s podezřením, že vedoucí úřadu pro přenášela a zkušebního střediska přemisťování je pod kletbou Imperio. Pan Bones tomu nechtěl věřit. Vždyť Howard Shake, jeho velmi dobrý přítel a někdejší spolužák, nemůže být tak nepozorný, aby se nechal zaklít. Edgar musel hájit svého přítele, a tak se dal s Dorcas do vášnivé debaty.
Gideon Prewett s bratrem Fabiánem sledovali Smrtijedy. Zjistili spousty zajímavostí, které teď spěšně sdělovali Brumbálovi.
Peter přetlumočil všelijaké drby, které zaslechl při práci v Krucáncích a Kaňourech a nyní přemýšlel, které by mohly být alespoň z poloviny pravdivé.
Tereza všechny seznámila s dnešní akcí v restauraci. Gideon všechny ujistil, že to nebyla akce jen tak nějakých vtipálků, ale Smrtijedů.
„Sledoval jsem Wilkise zrovna do inkriminované restaurace, bylo mi to podezřelé, ale když po chvíli vyšel ven v doprovodu Rookwooda, myslel jsem, že je to jen perfektní místo, jak zamaskovat jejich schůzky. Kdo by si jen pomyslel, že Smrtijedi budou v mudlovské restauraci? Ale když jsem se doslechl o tom incidentu, bylo mi vše jasné. I ty jejich úsměvy…“
Lily s unavenou tváří sdělila, že u Munga je raněných víc jak dost, a po celou dobu jinak ani nemukla a křečovitě svírala Jamese.

Bratři Prewettovi odešli jako první. Poté je následoval chumel dalších – Pettigrew, Bones, Longbottom spolu s ním Skegnessová a Potter, který stále objímal Lily. Tereza ani neměla možnost s ní promluvit. Co se vlastně děje, proč je tak roztřesená? Chtěla jít s také, ale profesor Brumbál jí požádal o chvilku strpení. Sirius se probíral pergameny, vypadalo to, že něco konkrétního hledá.
Dorcas se otočila na Brumbála: „Málem bych zapomněla na to nejdůležitější,“ plácla se do čela.
„Tak už to bývá,“ usmál se Brumbál.
„Upíří společenství již není tak jednotné s Voldemortovými představami, protože zabil jednoho z nejstarších kvůli chybě. Jak jen se jmenoval…“
„Marcus,“ ozval se ředitel Bradavic. „Ano, já o tom vím, a proto jsem zde pozdržel slečnu Caisovou,“ obrátil se k Tereze. Ta sebou při vyslovení toho jména cukla. „Mám na vás prosbu, zda-li byste se ujala úkolu, který by obnášel infiltrovat se do upíří komunity a přesvědčit je o pošetilosti poslouchat příkazy Lorda Voldemorta.“
Štos papírů dopadl na zem.
„No, já… nevím, jestli je to vhodné, abych zrovna já…“
„Já si naopak myslím, že jste tou nejvhodnější kandidátkou,“ prohlásil pevně Brumbál. „Prozatím si to nechte projít hlavou, neodpovídejte mi teď.“
„Dobře, budu o tom přemýšlet, ale,“ Tereza kroutila hlavou, „nevím, zda budu moci vaši prosbu splnit…“
„Proč ne?“ podivila se Loučková.
„Mám strach.“
„Strach?“ divila se ještě více. „Z čeho?“
Je na čase jít s pravdou ven, rozhodla se Tereza, ale nikomu jinému než Dorcas bych to říkat nemusela… Odhrnula si vlasy a ukázala světu svou jizvu na krku. Už by se nikdy neměla zahojit.
„Cože?“ vydechla překvapeně Dorcas. „Cože?“ zopakovala a pohlédla na Brumbála, jako by jej žádala o vysvětlení.
Dal jí ho: „Jistě víte, že Thomase Zeppa Marcus unesl z naší školy, přesněji řečeno z bradavických pozemků.“
Loučková přikývla.
„Malou úlohu v tom sehrála i slečna Caisová. Neúmyslně a pod upíří kletbou. Nemohla nic ovlivnit.“
„Takže, ty jsi,“ obrátila se zpět k Tereze, „upír? Nebo co?“
„Ne, já jsem Demies Cranagu.“ Bylo tak zvláštní tu holou pravdu vyslovit nahlas. Doprovázelo ji chvění v žaludku a mírná závrať. Pomalé zamrkání. Píchnutí u srdce.
„Poloupír? Tvá přeměna nebyla dokončena?“
„Přesně tak,“ přitakala.
„Ale jak to?“
„Někdo mi pomohl.“
„Kdo?“ vyzvídala dál.
„To on,“ kývla směrem k Siriusovi.
„Já už nic nechápu…“ krčila rameny Dorcas.
„Nejsi v tom sama,“ pokusila se o úsměv Tereza. „Doufám, že si to necháš pro sebe, prosím…“
„Neboj se, u mě je to jako v hrobě!“
„Díky!“

Vynořila se ze dveří, následovala Dorcas, která zívala na plný úvazek, jak byla unavená.
„Tak zase na příští schůzce,“ rozloučila se. „Musím si jít lehnout, jsem šíleně utahaná!“ A snad, aby to potvrdila, zazívala – opět.
„Dobrou noc,“ popřála Tereza a Dorcas byla tatam. Místo ní se objevil Sirius s Brumbálem. Ředitel jim popřál krásné sny a zmizel stejně rychle jako Loučková.
„Jak se ti líbil můj opožděný dárek?“ zeptal se.
Místo odpovědi mu ukázala ruku, kde zazářilo stříbrné T.
„Takže předpokládám, že je to dárek vcelku přijatelný.“
„Předpokládáš správně,“ mrkla na něj Tereza. „Ach jo, mně se tak nechce do toho prázdného bytu…“ postýskla si.
„Ty už máš svůj?“
„Ode dneška, ale je takovej prázdnej a smutnej, takže se mi tam teď, v noci, moc nechce.“
„A nechceš se podívat na ten můj? Útulný, s plakáty po stěnách a s teplým kafem.“
„Zveš mě na kafe?“ ujišťovala se Tereza.
„I tak by se to dalo říct. Šla bys?“
„Rozhodně!“

„S cukrem?“
„Klidně i s mlíkem, jestli máš.“
Tereza seděla v obývacím pokoji, prohlížela si jej, a Sirius mezitím vařil kafíčko.
„Tak tady to je,“ podával jí porcelánový hrníček, ze kterého se ještě kouřilo.
„Díky,“ zamumlala a převzala ho od něj. Zamíchala tekutinu lžičkou.
„Co práce?“
„Je to jiný než škola,“ odpověděla, nabrala lžičkou trochu kafe a usrkla. „Víc namáhavý, víc opravdovější…“
Sirius přikývl. „Je dobrý? Nechceš ještě cukr?“
„Ne, je akorát… Nevíš, proč je Lily tak vyklepaná? Všimla jsem si, že na schůzce skoro nemluvila a pořád se tiskla Jamesovi. Chtěla jsem se zeptat jí, ale nestihla jsem to.“
„To ta její práce. Přichází k nim spousta případů a kvůli jedno z nich se takhle chová. Dost jí to vyděsilo…“
„Co se stalo?“
„Včera, když složila noční, k ní přivedli mladou dívku. Zdála se být v pořádku, jen pár zhmožděnin a uplakané oči. Znáš Lily, chtěla jí za každou cenu pomoci, a tak vyzvídala. Ta dívka se zřejmě potřebovala někomu vyzpovídat a u Lily se té možnosti chopila. Řekla jí zhruba toto: smrtijedy před ní mučili jejího přítele tak dlouho, dokud nežadonil, aby ho zabili. Proč? Protože byl z mudlovské rodiny. Ji nechali žít. Byla čistokrevnou čarodějkou a byla poučena, že se s mudly už nesmí více stýkat nebo zaplatí.
Myslelo se, že už s ní bude všechno v pořádku, nevypadala tak nešťastně, ale dnes ráno ji našli mrtvou. Spáchala sebevraždu, oběsila se a to Lily dostalo do kolen. Ona ji totiž našla…“
„Bože můj,“ vydechla Tereza. „Ať už ta hloupá válka skončí…“
Sirius si přisedl blíž a objal ji kolem ramen.
Položila hrníček na stůl a přitiskla se k němu. Zase cítila to teplo, tu jeho vůni. A ozval se chtíč. Cítila, jak jeho srdce rozdává tělu krev. Zavřela oči a snažila se soustředit, zahnat tu strašlivou a strach nahánějící chuť.
Rozhodla se: „Asi bych měla jít.“ Odtrhla se od teplého těla. Přešla za stůl.
Sirius si stoupl. „Proč bys měla?“
„Za to může tvoje srdce a to, co jsem.“
„Nechápu.“
Bezradně se na něj podívala. „Nechci ti ublížit.“
„Proč by jsi to dělala?“
„To bych neudělala já, ale ta druhá část, ta která se změnila…“
„Nebojím se jí.“
„Já ano,“ odporovala tiše.
Pomalu k ní šel. Zpomaleně vnímala každý jeho krok, nádech a výdech, každý úder srdce.
„Pořád přátelé,“ zašeptala, než ji políbil. Dlouho chtěným, vstřícným, sladkým a nic neříkajícím polibkem.
Byli moc staří na to, aby zůstalo jen u polibků, a moc mladí, než aby přemýšleli o následcích.

*/*/*/*/*
Pokud jste si nedokázali podle mého popisu představit Terezy byt - což bych se ani moc neděvila - tak jsem tak trochu blbla a udělala ho v The Sims... :-D
1) http://epcs.cz/images/bez_popisu.jpg
2) http://epcs.cz/images/pokoj_pro_Cais.jpg

78. Kapitola || 80. Kapitola

DoslovSíla k bojiToužebné city k prachovémuO tom jak přiletěl čápSvatební dar a líbánkyŠaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný paneTak jde čas...Nevzdávat? Už se mi nechce...Štěstí?Od kamene po moukuAsimilaceBude z tebe světoběžecNová rodinaPosláníPoprvé naposledySvatební horečkaJmenovitě?Tiché vzpomínáníNení vítězůKrev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluvStopy vedou ke družičceJen pár hodinSpojeni krvíDvojité randeTři v ProsinciPříběh vyznavače SatanaZatím se nic nedozvíš...Zamračená a ochuzenáNevinnost v plamenechZměna a nová zkušenostMilosrdné lži a tiché pravdySvětle modrá budoucnostOvce, opice a FénixNečekanéPoslední zvuky BradavicCena prolité krveVyříkáníNový předmětSíťNač ten spěch?Z bolesti je vždycky špatněProhraješ...Emočně o ničemInformaceUž to není jenom vendetaDnes zdravímPrvní oběťBonusové urážkyJo, začátek trablíSbohem láskoRozhodnutíZákon akce a reakceDlouho očekávaná scénaDrzý senNeuvážený konecChci vše napravitNoc proti pravidlůmObsazeno, smůla!Smůla s štěstí pro RemuseSamotaCož takhle plesík?Pár otázekKaždý detail romantiky pro dopisTěžce zajímavýStřídání učitelůJak se Binns stal chtěným...Začátek rokuPřipijme si!Krátce před PřemisťovánímPoslední slovoPráce za osmMinulá budoucnostTo snad ne?!Když názor, tak profesionálníŘecký RiddickulusAdrianiny zodpovězené otázkySkvělé zprávy nejen z domovaBřeznová pomstaChlípňačka LilyNesnáším loučeníZase snadnéVědětVeselé Vánoce!Dvojice určená pro nikdyChlouba a dopis od rodičůUkřičené bonbóny a tichá věštbaJména už se nebojíme!Úsměv v Bradavicích aneb HvanadalshnúkurŘekni zapomeň!Záchrana ve znamení smrtiJe libo šunčičku?Výzvědná služba musí narazitNejlepší a nejpřísnějšíPo zlých zprávách nejsou radovánkyDopis o zkouškáchPlán splněn, kapitáne Tlapo!Kdo tu žárlí?Chytros slečny GrugerovéVýzvědná služba Evans s.r.o.Abeceda v PrasinkáchPláč nad výhrouSkončilo to prohrou...Těžký boj vášníHlasy s červenou tváříVítězovéNudné představováníPříjezdUž se to blíží!Šestý ročník